Temná strana lásky

Kniha skvělého syrského autora Rafíqa Šámího, který stejně jako hlavní postava jeho románu Temná strana lásky, musel uprchnout z milovaného Damašku do Evropy, aby mohl volně a bezstarostně žít. 

Před svým odjezdem do Evropy se Rafíq dovídá o dojemném příběhu dvou zamilovaných lidí, kteří se však narodili do rodin, které se mezi sebou už generace nenávidí. Ocitáme se v Sýrii, kde čest rodiny a náboženství mají vyšší hodnotu než samotný lidský život. Kde jinde může být nenávist dědičná a kde jinde se nové generace toužících po lásce setkávají s tak do nebe volajícím nepochopením?

Autor příběh roky mapuje, třídí fakta i domněnky a desítky let mu trvá, než dá dohromady tento skvostný román líčící životní osudy tří generací dvou znesvářených křesťanských rodů Šáhínů a Muštáqů a dalšího množství postav nejen z křesťanské vesnice Mala, ale i z orientálního města Damašku. Jsme svědky často nepochopitelných životních situací z prostředí klášterů, psychiatrické léčebny či izraelsko-arabského pohraničí.

Velice povedeným je podle mne šokující popis toho, jak to chodí v syrských lágrech, kde vláda a tajná policie vrhá odpůrce režimu, komunisty, členy Muslimského bratrstva i běžné občany, kteří se jen ve špatný čas nacházeli na špatném místě. Životní podmínky v lágrech v Sýrii se až přespříliš podobají tomu, co Židé (a nejen oni) zažívali v koncentračních táborech za druhé světové války. Však zde také s efektivním fungováním syrských lágrů a metodami mučení neradí nikdo jiný než samotní Němci, které si vláda sama na pomoc vyžádala.

Stinné a černé stránky příběhu jsou naštěstí doplněny i o krásné chvíle plné lásky, štěstí, přátelství a oddanosti, ne však společnosti, ale pouhých jednotlivců. O to více s jednotlivými postavami čtenář soucítí a dokáže pochopit jejich jednání. Román považuji za jeden z nejkrásnějších, které jsem z prostředí Blízkého východu doposud četla.